1970 - 1980

Zobrazuji všech 8 výsledků

Mercedes Benz S280 W108

**Rok výroby:** 1972
**Výkon:** 140 koní
**Zdvihový objem:**2 778 cm³

**Počet válců/ventilů:** 6/2
**Hmotnost:** 1 470 kg

**Katalogové číslo:** 8

Jedná se o luxusní vozy vyráběné již od roku 1965 do roku 1973. Vozy slavily úspěch nejen v západním Německu, ale i na exportních trzích včetně Severní Ameriky a jihovýchodní Asie.

**Rozdíl mezi W108 a W109**

Vzhledem k úspěchu dlouhého rozvoru typu 300 SE Lang, pokračovala společnost Mercedes Benz v nabídce dvou délek rozvoru pro W108 a W109. Zpočátku délka W108 označovala standartní rozvor a délka W 109 dlouhý rozvor. U modelové řady z roku 1968 se tento rozdíl změnil zavedením 280 SEL, které si ponechalo označení podvozku W108 namísto W109 a označením delšího rozvoru bylo písmeno L v označení modelu. Toto již zůstalo nadále u všech dalších modelů MB.

**První série**

Model W108/W109 měl premiéru na autosalonu ve Frankfurtu v roce 1965. Počáteční modelová řada se skládá ze tří modelů W 108 (250 S, 250 SE A 300 SEb a jediného modelu W 109 (300 SEL).

-Model 250 S-byl vybaven motorem M108 o objemu 2 496 cm³s duálními dvouhlavňovými karburátory downdraft o výkonu 96 kW při 5400 otáčkách za minutu. Dosahoval maximální rychlosti 182 km/h

– Model 250 SE-měl stejný motor jako 250 S, kromě vstřikování paliva a jiného označení motoru. Výkon se zvýšil na 110kW při 5500 otáčkách.

– Modely 300 SEb a 300 SEL byly vybaveny motorem o objemu 2 996 cm³. Výkon motoru byl 125kWpři 5 400 otáčkách za minutu. Tyto modely dosahovaly nejvyšší rychlosti 200 km/h a dokázaly zrychlit na 100 km/h za 6,2 s.

**Druhá série**

V roce 1967 byla revidována řada šestiválcových motorů. Motor o objemu 2,5l byl rozšířen na 2,8 l.

Modely 250 S a 250 SE byly v listopadu 1967 přejmenovány na 280 S a 280 SE.

V lednu r. 1968 byla poprvé představena dlouhá varianta rozvoru 280 SEL.

Model 280 S dosahoval rychlosti 100 km/h za 12,5 s. a nejvyšší rychlosti 185 km/h.

Modely 280 SE a 280 SEL zrychlily na 100 km/h za 10,5 s a dosahovaly maximální rychlosti 193 km/h.

Do Evropy se prodávala vozidla se standartní manuální čtyřstupňovou převodovkou. K dispozici byla také čtyřstupňová automatická převodovka, což bylo celkem neobvyklé mezi automobilovými výrobci té doby. Pětistupňová manuální převodovka byla nabízena pro řadové šestiválcové motory, a to pouze mezi lety 1969 a 1972.

V roce 1966 instaloval inženýr společnosti Erich Waxenberger masivní motor 6,3 l Mercedes-Benz M100 V8 z vlajkové lodi společnosti 600 (W100) do podvozku W109 a vytvořil první velký sedan Mercedes-Benz s motorem V8. Plná výroba 300 SEL 6,3 byla zahájena v prosinci 1967. 300 SEL 6,3 dosáhl rychlosti 100 km / h za 6,5 sekundy a maximální rychlosti 220 km / h (137 mph), což z něj činí nejrychlejší produkční sedan té doby. Tento titul si uchovával mnoho let.

Když byl v roce 1969 představen motor V8 o objemu 3,5 l, jedinou volbou převodovky byl čtyřstupňový automat s kapalinovou spojkou. Tento model byl odpovědí především pro Severní Ameriku, kde motory V8 tvořily hlavní motorizaci velkých sedanů. Na konci výroby této řady z něj vznikl model 450 SE, který tak symbolicky završil tuto velmi úspěšnou řadu velkých limuzín, ve kterých měla společnost Mercedes Benz v dalších letech dominovat.

Během sedmiletého období bylo vyrobeno celkem 383 361 ks.

Volkswagen Karmann-Ghia

**Rok výroby:**  1971
**Výkon:**  50 koní
**Zdvihový objem:**  1 600 cm³

**Počet válců/ventilů:**  4/2
**Hmotnost:**  820 kg

**Stav:**  pojízdný
**Katalogové číslo:** 271

**Úvod**

Prototyp Karmann-Ghia měl premiéru na autosalonu v Paříži 1953 a vznikl úplně mimo Wolfsburg. Nese označení dvou karosáren, a to plným právem. Německý Karmann totiž požádal italské studio Carrozzeria Ghia, zda by nemohlo navrhnout na podvozkových skupinách Brouka něco více sexy, něco atraktivnějšího, zajímavějšího. Karosárna Karmann v Osnabrücku už vyráběla otevřenou verzi legendy, klasické cabrio. Trh by jistě takové auto uvítal, a tak zde byl prostor pro něco nového, neokoukaného.

Důležitými jmény pro vznik tohoto modelu jsou zakladatel karosárny Wilhelm Karmann a designér Luigi Segre, který pracoval v Turíně ve studiu Ghia. Právě mezi těmito dvěma muži došlo na prestižní pařížské výstavě k rozhovoru. Segre se svým týmem nakonec navrhl nové kupé – proč nevznikl nejdříve kabriolet není bohužel známo. Svoje dílo ukázal v říjnu 1953 vlivným mužům Karmannu v čele se šéfem v jedné pařížské garáži a bylo rozhodnuto.

Elegán se objevil v listopadu na autosalonovém stánku. Novináři i ostatní byli nadšení. A co samostatný Volkswagen? Jeho tehdejší šéf Heinz Nordhoff si vůz podrobně prohlédl, moc se mu líbil, ale krátce po výstavě sdělil smutnou zprávu: pro továrnu samotnou by jeho masová výroba byla příliš drahá. Jenže, z Osnabrücku přišla nakonec veselejší informace: tam se kapacita vedle výroby otevřených Brouků našla. Dohodě všech tří firem tak už nic nebránilo.

Sériový Volkswagen Karmann-Ghia Typ 14 se začal prodávat v Evropě v úvodu roku 1955 a produkční kupé se od původního prototypu příliš nelišilo, karosérie i interiér doznaly jen malých změn. Provedení cabrio s plátěnou střechou přišlo do výroby v roce 1957.

**Technické parametry**

Vzduchem chlazený plochý čtyřválec o objemu 1,2 l byl umístěn vzadu a měl jen 30 koní (22 kW). Kabriolet přišel na řadu v roce 1957 – ten Segre představil už rovnou Wolfsburgu. Značce s tehdy nepříliš dlouhou tradicí pomohla varianta s plátěnou střechou vytvořit si slušnou image. Použití stávající techniky bylo logické, ve Wolfsburgu beztak jinou k dispozici neměli.

Trochu se nabízí srovnání s Porsche 356, Volkswageny byly ale lidovější. Také se jim dnes trochu nelichotivě říká „nejpomalejší sporťák na světě“. Vždyť původní modely s dvanáctistovkami jely maximálně 120 km/h na stovku zrychlily za 28 sekund. Po celou dobu výroby podvozek vycházel důsledně z klasického Brouka, ale objem motoru a jeho výkon byly postupně navyšovány. Nejprve na objem 1,3 l a výkon 40 koní, a nakonec až na 53 koní z objemu 1,6 l.

**Výroba**

Vůz Volkswagen Karmann-Ghia se vyráběl jako dvoudveřové kupé nebo kabriolet a v letech 1955 až 1974 bylo vyrobeno v počtu přesahujícím 445 tisíc kusů.

**Auto v naší sbírce**

Auto v naší sbírce je v provedení kabriolet, pochází z roku 1971 a je v plně funkčním pojízdném stavu.

Mercedes-Benz 230 W114

**Rok výroby:** 1972
**Výkon:** 135 koní
**Zdvihový objem:** 2 292 cm³

**Počet válců/ventilů:** 6/2
**Hmotnost:** 1 355 kg

**Stav:** pojízdný
**Katalogové číslo:** 97

Mercedes-Benz W114 a W115 (řečený „kraťas“) bylo interní označení Mercedes-Benz používané pro generaci klasických sedanů a kupé s motorem umístěným vpředu a pohonem vzadu, která byla představena v roce 1968. Mercedes v té době prodával sedan ve dvou třídách, a to jakoby střední třída W114/W115 a větší S-Class.

W114/W115 se na trhu vyznačovaly štítky podle velikosti motoru. Modely W114 měly šestiválcové motory a byly prodávány jako 230, 250 a 280. Naopak modely označené W115 měly čtyřválcové motory a označení 200 a 220. K nim se řadily i zcela nové naftové motory pod označením 200D a 220D. Vozy se hojně vyvážely i do Severní Ameriky, provedení pro tento trh měly vozy odlišnosti, hlavně v oblasti karoserií.

Modely W114/W115 byly prvním poválečným vozem Mercedes-Benz, který používal nově navržené zavěšení, které nebylo odvozeno od předchozích modelů. Nový formát polotažených zadních ramen a přední nápravy s kulovým čepem poprvé uplatněny u W114 se používal ve všech nových modelech osobních vozů Mercedes až do vývoje víceprvkového zadního zavěšení v 80. letech 20. století.

Mercedes-Benz W114/W115 byl středně velký sedan, umístěný v nabídce pod třídou S. Firma uvedla na trh i svůj vůbec první 5válcový vznětový motor OM617 v tomto modelu. Vůz navrhl francouzský automobilový designér Paul Bracq, který byl hlavním designérem v Mercedes-Benz pro modely od roku 1957 do roku 1967.

Mercedes představil v roce 1969 variantu coupé W114 s delším víkem zavazadlového prostoru a buď s 2,5 nebo 2,8litrovým šestiválcovým motorem. W114 prošel faceliftem v roce 1973 – se spodní linií kapoty, nižší a širší mřížkou chladiče, jednoduchým předním nárazníkem, který nahradil dvojité nárazníky, nižším umístěním světlometů, úpravou A-sloupku pro zachování průhlednosti bočních oken, odstranění čtvrtoken v předních dveřích, žebrovaná koncová světla pro minimalizaci zakrytí koncových světel nečistotami z vozovky a větší boční zrcátka. Interiér dostal navíjecí pásy a nový polstrovaný volant se čtyřotvorovým designem.

Tento model se pro Mercedes-Benz stal v té době zcela stěžejní, a na trhu si vydobyl pověst neuvěřitelně kvalitního a téměř nezničitelného auta. Za tuto vlastnosti si ale nechala i firma dobře zaplatit, model rozhodně nepatřil k levným. Nakonec se všech provedení vyrobilo celkem 1 919 056 kusů, z toho bylo provedení kupé 67 048 kusů. V té době to byl nejúspěšnější model v dosavadní historii automobilky. Nástupcem tohoto modelu se v roce 1976 stal nový model W123, legendární „piáno“, který jej nakonec překonal ve všech směrech, i v počtu vyrobených kusů.

Vůz v naší sbírce je poměrně slušně zachovaný klasický sedan s šestiválcovým motorem 2,3 litru.

Fiat 850 Sport Coupé

**Rok výroby:** 1971
**Výkon:** 52 koní
**Zdvihový objem:** 903 cm³

**Počet válců/ventilů:** 4/2
**Hmotnost:** 715 kg

**Stav:** pojízdný
**Katalogové číslo:** 50

**Úvod**
Značka FIAT byla původně zkratka Fabbrica Italiana Automobilli Torino, nyní Fiat Automobiles S.p.A., je automobilka založená v Turíně v Itálií v roce 1899, je to jedna z nejstarších v Evropě.

**Vývoj**
Předchůdcem tohoto modelu byl Fiat 600 stejné koncepce, v roce 1964 byl představen jeho nástupce model Fiat 850, kterého následně nahradil Fiat 127, který ale již byl zcela jiné koncepce. Všechny tyto modely se zapsaly velmi výrazným způsobem do automobilové historie.

**Technické parametry**
Fiat 850 je malý osobní dvoudveřový automobil s motorem umístěným vzadu, pohon měl na zadní kola. Řadový čtyřválec s rozvodem OHV, objem 903 cm³, vrtání 65 mm a zdvih 68 mm, komprese 9,5, výkon 38 kW (52 koní) při 6 500 ot./min., točivý moment 66 Nm při 4 000 ot./min.
Čtyřstupňová převodovka, rozvor 2 030 mm, vnější rozměry 3650x1500x1300 mm, hmotnost 700 kg, maximální rychlost 145 km/h, zrychlení na stovku za 17,7 sekund.

**Výroba**
Fiat 850 se vyráběl až do roku 1971, celkem bylo vyrobeno 342 873 kusů. Model vycházel z předchozího typu Fiat 600, na jehož základě byl postaven. Měl zaujmout roli levného rodinného vozu, dostupného pro širokou veřejnost. Hlavně se měla výrazně zvýšit jeho užitná hodnota zvětšením prostoru pro cestující vzadu.

Karoserie na požadavek větší bezpečnosti byly zpevněny a nádrž se přestěhovala z přední části za opěradlo zadního sedadla, čímž došlo i k podstatnému zvětšení zavazadlového prostoru.

Interiér byl s dřevěným povrchem na palubní desce, dvoukruhovým závodním přístrojovým panelem velkého průměru, který připomíná Ferrarianni cinquanta, křesla byla sportovního typu, ale byly sportovního typu, ale byly pohodlné na dlouhé cesty, byly se sklopnými opěradly.

**Trh**
Tento model se po svém uvedení na trh stal vyhledávaným vozidlem, a to díky své nízké ceně, nenáročnosti a relativně solidní užitné hodnotě v porovnání s náklady.

**Modely**
V roce 1965 se na autosalonu v Ženevě představily verze Fiat 850 Coupé a Fiat 850 Spider. Spider slavil největší úspěchy v USA, kde se stal vyhledávaným artiklem, kterým je dodnes. V roce 1968 pronikly kotoučové brzy i do modelu 850 Berlina, a to v provedení Special, který měl odlišnou převodovku, zajišťující vynikající zrychlení 47 koní motoru, ale vlivem krátkých převodů výrazně vzrostla spotřeba paliva. V témž roce byl nahrazen typ Coupé novějším Sport Coupé se čtveřicí kruhových světlometů na přídi. Hlavní změnou byl ale motor 903 cm³, který později používaly modely 127 až do začátku 90. let 20. století. Za zmínku stojí i „velkoprostorový“ Fiat 850 transporter a kombi Familiare se třemi řadami sedadel, který byl v polovině 70. let nahrazen modelem Fiat 900 E s karosářskými prvky Fiatu 127.

**Zajímavost**
Zajímavostí vozu je levotočivý chod motoru, který má příčinu v historii stavby převodovky. Ta byla původně určena pro automobilku Simca pro její nový model 1100 s motorem vpředu a pohonem předních kol, avšak ze zámětu sešlo, a tak italští konstruktéři použili převodovku v modelu 850, pouze byli nuceni obrátit otáčení klikového hřídele motoru F 850, aby vůz neměl jednu rychlost vpřed a čtyři vzadu.

Vůz z naší sbírky je Fiat 850 Sport Coupé v plně pojízdném a zachovalém stavu. Sport Coupé byl ve své době krásnou ukázkou sportovního vozu postaveného na základě obyčejného cestovního vozu a zůstal jím dodnes.

ZIL 114

**Rok výroby:** 1974
**Výkon:** 300 koní
**Zdvihový objem:**6 959 cm³

**Počet válců/ventilů:** 8/2
**Hmotnost:** 3 085 kg

**Stav:** pojízdný

**Katalogové číslo:** 244

V 70. a 80. letech byly automobily ZIL symbolem socialistického luxusu. Stárnutí se ovšem nevyhnulo ani těm nejlepším, takže koncem 80. let byl odmítnut moderní ZIL 4102. Tímto bylo rozhodnuto o konci těchto modelů.

Nová generace limuzín ZIL měla svoji premiéru v roce 1967. Nástupce modelu 111G dostal právě jméno 114 a spolu s ním i výrazně pozměněný design. Ten se nově vyznačoval hranatými liniemi, ale čtyři kulaté světlomety vpředu byly zachovány. Model ZIL 114 byl inspirován americkými koráby, především tedy modelem Lincoln Continental.

Oproti předchůdci se 114 pyšnila délkou až 6,3 m. Pohotovostní hmotnost přesáhla 3 t. Novým motorem byl sedmilitrový osmiválec o výkonu 221 kW. Maximální možná rychlost dosahovala 190 km/h. Poháněná byla zadní náprava, a to přes dvoustupňový automat. Později auto dostalo třístupňovou automatickou převodovku. Disponoval novou přední nápravou s nezávislým zavěšením kol. Brzdy byly nejdříve bubnové, záhy dostal kotouče na všechna kola. Brzdy měly tři okruhy. Důvodem bylo to, že kdyby se jeden porouchal, aby mohla být i dále limuzína bezpečná. Auto mělo centrální zamykání.

Výbava sedmimístného vozu se dvěma nouzovými sedačkami vzadu a přepážkou mezi zadní a přední částí, byla vcelku bohatá. Nemůžeme opomenout klimatizaci, výškově nastavitelný volant, kožené čalounění, elektrická okna i zrcátka, dřevěné obložení a skla, přes která dovnitř nepronikalo tolik světla a tepla.

Výroba státnické limuzíny byla velmi omezená. O každém majiteli si Zil vedl záznam a majitelem se nemohl stát nikdo, o kom by vedení komunistické strany nerozhodlo. Výroba modelů 114 a 117 byla ukončena v roce 1977. Celkem vzniklo 113 kusů delší verze a 73 kusů kratší limuzíny.

Zil 117

**Rok výroby:** 1978
**Výkon:** 300 koní
**Zdvihový objem:**6 959 cm³

**Počet válců/ventilů:** 8/2
**Hmotnost:** 2 880 kg

**Stav:** pojízdný

**Katalogové číslo:** 248

Nejdříve vozil komunistické „papaláše”, následně v něm jezdil filmový agent britské tajné služby.

Velikost auta nepůsobí tolik obtíží jako spíše jeho ovládání. K brzdám je potřeba přistupovat s respektem. Model ZIL 114 měl v prvních letech jen bubnové brzdy, později kotoučové. Dokáže zrychlit z klidu na stovku za 13 s. Průměrná spotřeba se pohybuje okolo 30 litrů, klidně i čtyřiceti.

Reprezentační ZIL 117 se vyráběl v letech 1971 až 1983. Byl zkrácenou verzí limuzíny ZIL 114. Jednalo se o čtyřdveřový čtyř až pětimístný sedan. Motor měl umístěn vpředu a poháněna byla zadní kola. Dosahoval výkonu 300 koní při 4400 ot./min. Byl vybaven dvoustupňovou automatickou převodovkou a dosahoval maximální rychlosti 200 km/h.

Po usednutí překvapí vysoké polstrování sedaček. Na první pohled budí sedačky dojem nepohodlí, ale opak je pravdou. Komfort jízdy je neskutečný. Obdivuhodná je práce pouze třístupňové převodovky. Dnešní moderní systémy by jí mohly závidět. Při řazení nevytáčí motor, naopak ho stále drží v nízkých otáčkách.

Ve sbírce rodiny Samohýlů se zachovalo 17 ks státnických vozů ZIL a Čajka. přitom vůbec dochovány být neměly. Po vyřazení ze služeb ministerstva vnitra v průběhu osmdesátých let měly být zily i čajka z bezpečnostních důvodů sešrotovány. Po tom, co se Samohýlové zaručili, že vozidla nezneužijí a vozy budou sloužit výlučně jako výstavní exponáty. Po revoluci se v Kralupech podařilo výhodně odkoupit sklad náhradních dílů.

Nutno dodat, že si tento vůz zahrál i v Bondovce Casino Royal, kde jeho kufr sloužil jako útočiště pro 2 mrtvoly.

Mercedes Benz SL 350 W107

**Rok výroby:** 1972

**Výkon:** 194 koní

**Zdvihový objem:** 4 520 cm³

**Počet válců/ventilů:** 8/2

**Hmotnost:** 1 632 kg

**Stav:**

**Katalogové číslo:** 39

**Historie**

Mercedes Benz 107, také přezdívaný jako *Nadčasový vytrvalec* se vyráběl v letech 1971–1989. Byla to druhá nejdéle vyráběná řada německé automobilky Mercedes-Benz, po terénním voze Mercedes-Benz třídy G. Vozy se prodávaly pod modelovým označením SL (R107) a SLC (C107).

**Vývoj**

R107 a C107 převzaly komponenty podvozku modelu W 114 střední velikosti a původně je spárovaly s motory M116 a M117 používanými v řadě W108, W109, W111.

V dubnu roku 1971 byla zahájená hromadná výroba vozu R107, 350 SL k dispozici s volitelnou čtyřstupňovou kapalinovou automatickou převodovkou. Zrychlení z 0 na 100 km/h za 8 sekund.

V březnu roku 1973 došlo k zavedení 450 SL/SLC na severoamerický trh. Automobil se vyznačoval motorem o objemu 4,5 litru a 8 válci.

V září 1977 se k linii připojilo 450 SLC 5.0. Jednalo se o homologační verzi velkého kupé s novým hliníkovým pětilitrovým motorem.

Počínaje rokem 1980 byly 350, 450 a 450 SLC 5.0 nahrazeny modely 380 a 500 SLC. Zároveň byly automobily mírně upraveny, a to tak že třírychlostní automat byl nahrazen čtyřstupňovou jednotkou.

V roce 1981 byla ukončena výroba modelů 280, 380 a 500 SL a místo ní byly zvedeny nové řady, a to W126 380 a 500 SEC.

Od září 1985 bylo 280 SL nahrazeno novými 300 SL a 380 SL, 500 SL pokračovalo a 560 SL bylo zavedeno pro některé mimoevropské trhy, zejména USA, Austrálii a Japonsko.

**Technické údaje**

Inženýři a vývojáři automobilky Mercedes–Benz se u W107 zaměřili na drobné detaily. Například byly poprvé u tohoto modelu použity známé, doposud používané u nákladních automobilů, zadní svítilny s vodorovným žebrováním, které bránilo jejich zanášení nečistotami.

Podvozek s uzavřeným tunelem nutným pro instalaci převodovky a kardanu měl podlahový rám s podélníky a příčkami, a na něm navařenou karoserii dvoumístného roadsteru či kupé pro dvě dospělé osoby a dvě děti. Použitá ocel byla různě silná, promyšlené deformační zóny dle patentů Bély Barényiho tak pohltily při nárazech většinu energie a posádka v tzv. bezpečnostní buňce utrpěla menší újmy. Čtyřramenný volant byl vybaven teleskopickým hřídelem a hlavou s polyuretanovou výplní. Také palubní deska byla změkčená pěnou kvůli možným nárazům. Palivová nádrž nad zadní nápravou se při kolizi neprorazila.

Všechny americké modely používaly 4,5 litrový motor a byly nazývány 450 SL / SLC.

**Zajímavosti**

Vraťme se zpět do Německa, ikdyž trochu zůstaneme i v Americe, byť jižněji. Naučit 4,75 m dlouhé auto závodit byl hodně těžký úkol, ale zadařilo se. Velké úspěchy zaznamenalo kupé SLC hlavně v soutěžích. V roce 1978 vyhráli Andrew Cowan s Colinem Malkinem přetěžký maraton Vuelta a la América del Sud. Pět týdnů po cestách a hlavně necestách Jižní Ameriky zvládli oba borci se svým pětilitrovým Mercedesem 450 SLC nejlépe. Trasu dlouhou přes 28,5 tisíce kilometrů dokončilo jen 22 posádek z 56

**Rekordman**

Díky své dlouhé kariéře drží R107 dodnes rekord v počtu vyrobených kusů mezi všemi generacemi *„eselka“*, do srpna 1989 jich v Sindelfingenu vzniklo 237 287. Kupé SLC zakončilo svou desetiletou kariéru na pouhých 62 888 kusech a dnes je poměrně vzácné. I ta kariéra je vlastně rekordem, žádný osobní mercedes se nevyráběl tak dlouho (třída G tak úplně osobní přece jen není). Nástupcem řady R107 se stal SL R129, který se poprvé představil v březnu 1989. Čekal jej sice kratší, ale na dnešní poměry pořád dlouhý aktivní život: vyráběl se plných dvanáct let.

Mercedes-Benz 450 SL R107

**Rok výroby:** 1971
**Výkon:** 225 koní
**Zdvihový objem:** 4 520 cm³

**Počet válců/ventilů:**  8/2
**Hmotnost:**  1 580 kg

**Stav:**  perfektní
**Katalogové číslo:** 40

**Historie**

Mercedes-Benz W107 se vyráběl v letech 1971–1989. Byla to druhá nejdéle vyráběná řada německé automobilky Mercedes-Benz, po terénním voze Mercedes-Benz třídy G. Vozy se prodávaly pod modelovým označením SL (R107) a SLC (C107).

**Vývoj**

R107 a C107 převzaly komponenty podvozku modelu W 114 střední velikosti a původně je spárovaly s motory M116 a M117 používanými v řadě W108, W109, W111. V dubnu roku 1971 byla zahájená hromadná výroba vozu R107, 350 SL k dispozici s volitelnou čtyřstupňovou kapalinovou automatickou převodovkou. V březnu roku 1973 došlo k zavedení 450 SL/SLC na severoamerický trh.

V září 1977 se k linii připojilo 450 SLC 5.0. Jednalo se o homologační verzi velkého kupé s novým hliníkovým pětilitrovým motorem. Počínaje rokem 1980 byly 350, 450 a 450 SLC 5.0 nahrazeny modely 380 a 500 SLC. V roce 1981 byla ukončena výroba modelů 280, 380 a 500 SL a místo ní byly zvedeny nové řady, a to W126 380 a 500 SEC. Od září 1985 bylo 280 SL nahrazeno novými 300 SL a 380 SL, 500 SL pokračovalo a 560 SL bylo zavedeno pro některé mimoevropské trhy, zejména USA, Austrálii a Japonsko.

**Technické údaje**

Inženýři a vývojáři automobilky Mercedes–Benz se u W107 zaměřili na drobné detaily. Například byly poprvé u tohoto modelu použity známé, doposud používané u nákladních automobilů, zadní svítilny s vodorovným žebrováním, které bránilo jejich zanášení nečistotami.

Podvozek s uzavřeným tunelem nutným pro instalaci převodovky a kardanu měl podlahový rám s podélníky a příčkami, a na něm navařenou karoserii dvoumístného roadsteru či kupé pro dvě dospělé osoby a dvě děti. Použitá ocel byla různě silná, promyšlené deformační zóny dle patentů Bély Barényiho tak pohltily při nárazech většinu energie a posádka v tzv. bezpečnostní buňce utrpěla menší újmy. Čtyřramenný volant byl vybaven teleskopickým hřídelem a hlavou s polyuretanovou výplní. Také palubní deska byla změkčená pěnou kvůli možným nárazům. Palivová nádrž nad zadní nápravou se při kolizi neprorazila.

Všechny americké modely používaly 4,5 litrový motor a byly nazývány 450 SL / SLC.

**Zajímavosti**

Vraťme se zpět do Německa, i když trochu zůstaneme i v Americe, byť jižněji. Naučit 4,75 m dlouhé auto závodit byl hodně těžký úkol, ale zadařilo se. Velké úspěchy zaznamenalo kupé SLC hlavně v soutěžích. V roce 1978 vyhráli Andrew Cowan s Colinem Malkinem přetěžký maraton Vuelta a la América del Sud. Pět týdnů po cestách a hlavně necestách Jižní Ameriky zvládli oba borci se svým pětilitrovým Mercedesem 450 SLC nejlépe. Trasu dlouhou přes 28,5 tisíce kilometrů dokončilo jen 22 posádek z 56.

**Rekordman**

Díky své dlouhé kariéře drží R107 dodnes rekord v počtu vyrobených kusů mezi všemi generacemi *„eselka“*, do srpna 1989 jich v Sindelfingenu vzniklo 237 287. Kupé SLC zakončilo svou desetiletou kariéru na pouhých 62 888 kusech a dnes je poměrně vzácné. I ta kariéra je vlastně rekordem, žádný osobní mercedes se nevyráběl tak dlouho (třída G tak úplně osobní přece jen není). Nástupcem řady R107 se stal SL R129, který se poprvé představil v březnu 1989. Čekal jej sice kratší, ale na dnešní poměry pořád dlouhý aktivní život: vyráběl se plných dvanáct let.

Go to Top

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.Souhlasím