Nostalgic Edition 35

Rok výroby: 2016
Výkon: 130 koní
Zdvihový objem: 2 292 cm³

Počet válců/ventilů: 8/3
Hmotnost: 750 kg

Stav: perfektní
Katalogové číslo: 63

Nostalgic Edition 35B

Co je to za značku? Co to jsou za automobily Nostalgic Edition? Proč jsou ve sbírce historických vozidel rodiny Samohýlů a zaujímají zde významné místo?

Když pan Ladislav Samohýl zakoupil dva originální vozy Bugatti GP, bylo zapotřebí je renovovat a uvést do původního, provozuschopného stavu. Originálních dobových dílů je již velmi málo a jsou značně drahé, mnohdy opotřebené. Nejznámější výrobce a dodavatel těchto náhradních dílů a i celých vozidel jako replik je argentinská firma Pur Sang, zde tedy byly objednány chybějící díly. Po zaplacení a dodání těchto dílů přišlo ale velké zklamání – díly byly nekvalitní a nakonec i nepoužitelné. Co teď? Zvítězily klasické české vlastnosti – flexibilita, dovednost, řemeslnost a vynalézavost. První myšlenkou bylo, že si díly vyrobíme sami, ovšem samotná příprava výroby by byla velmi drahá a složitá. Proč tedy odlévat ve slévárně jen 2 bloky motoru, a ne hned více? Nakonec to dopadlo tak, že byla naplánovaná a je realizovaná výroba 20-ti kusové série těchto nádherných a legendárních vozů. Vše se vyrábí podle originálních dílů s originálními tolerancemi. Takže díly z Nostalgic Edition jsou bez problému zaměnitelné s originálními, původními díly a hotové vozy jsou k nerozeznání od původních vozů Bugatti 35 GP.

Proč název Nostalgic Edition? Je všeobecně známo, že ochrannou známku a název Bugatti, mimo jiné i slavný červeno-bílý znak z masky chladiče, zakoupila před lety firma Volkswagen pro své použití. Mimo jiné také i u automobilů Veyron. Průmyslový vzor samotných legendárních vozů Bugatti je ale volně k dispozici a rodina Bugatti si jej pro sebe již neobnovila. Proto si repliky těchto vozů může vyrobit kdokoliv, ale už ne pod názvem Bugatti a bez slavného znaku na chladiči. Z tohoto důvodu se vozy jmenují Nostalgic Edition a nehrají si na originály, neboť jsou věrnými a důstojnými kopiemi slavných vozů.

A podle jakého modelu byly věrné kopie vytvořeny?

Podle toho nejznámějšího –  typu Bugatti T35

Sláva tohoto typu se datuje od srpna 1924, kdy továrna Bugatti na GP Lyonu představila závodní T35. Bugatti T35 později sklidily fenomenální úspěchy a zvítězily ve více než 2 000 závodech, z toho v jednadvaceti kategorie Grand Prix. Mezi prominentními vítězi byla taková jména jako Tazio Nuvolari, Louis Chiron, Wlliam Grover-Williams nebo René Dreyfus. Nesmíme zapomenout na tu naši, paní Elišku Junkovou. Za její největší úspěch se považuje absolutně páté místo na sicilské Targa Florio (1928). Smutnou pravdou je, že v T35B se zabil 15. července 1928 na Nürburgrinu její manžel Čeněk Junek.

Vizuálně nezaměnitelné bugatky dostaly chladiče v podobě úzké podkovy. Když dosloužily na závodních tratích, často byly přestavěné osazením sportovní cestovní karosérie.

„Modrá bugatka“

Bugatti 35 se zrodilo v době, kdy se začalo pro vozy Grand Prix uplatňovat pravidlo dvoulitrových motorů. Patron nakreslil na čistý papír elegantní dlouhý řadový osmiválec, který se nejprve objevil v prototypu T28 (1921), a poté především v závodním T30 (1922–1926). Měl ventilový rozvod OHC se třemi ventily (dva sací, jeden výfukový) na válec. Lehký motor byl strojařským klenotem, jeho výroba vyžadovala přesnou a precizní práci. Četná kluzná ložiska potřebovala rozstřikovací mazání, a přesto trpěla značným opotřebením s nutností časté výměny. Model T35 dosahoval, proti zmíněným předchůdcům, až o 30 % vyšších otáček. Musely být změněny váčkový i klikový hřídel, ojnice, ložiska i mazání. Charakteristické byly též továrnou dodávaná osmi děrová kola z hliníkové slitiny s integrovanými bubny brzd, které autu vdechly charakteristický vzhled typický pro Bugatti. Jeho rozvor byl 2400 mm.

Bugatti T35A

V prosinci 1924 stálo závodní Bugatti T35B 100 000 franků, což si mohl dovolit jen opravdu zámožný zájemce. Proto v květnu 1925 továrna představila levnější verzi T35A. Ta sice vypadala opticky jako T35B Grand Prix, ale některé její komponenty pocházely z původní T30 (například uložení klikové hřídele ve třech ložizcích). Poněkud jiné byly bloky motoru i osm menších vaček z T30, T35B a T35A, které se lišily zapojením zapalovací cívky a rozdělovačem. A hlavně, model 35A byl bez kompresoru, čili měl nižší výkon a větší trvanlivost. Auta se dodávala s koly s drátěným výpletem, ale plná hliníková byla za příplatek. T35A stálo „pouhých“ 65 000 franků.

Další verze a kompresor

Patron se rozhodl stavět Bugatti 35T (T jako Targa) protože si přál, aby byl jeho tým úspěšný v nejnáročnějším závodu, a to sicilském Targa Florio, ročníku 1926. Proto zvýšil zdvih motoru o 100 mm, čímž dosáhl jeho objemu na 2262 cm³. Tah se podařil. V čele závodu se řítila tři tovární T35T, a to v pořadí Costantini, Minoia a Goux. Pátý dojel Dubonnet se soukromým vozem. Celkem cílem projelo 12 závodníků, z toho 7 na autech vyrobených v Molsheimu. Podobně si Bugatti vedla na tarze v dalších ročnících až do roku 1930. Typu T35T bylo postaveno pouhých 7 kusů, neboť regule Grand Prix omezovaly objem motoru na dva litry. V letech 1927–1930 vzniklo 45 kusů modelu T35B, které nebyly ničím jiným než T35T navíc vybavené kompresorem Roots. První výkresy kompresorů se datují do května 1926. To umožňovalo motoru o objemu 2 262 cm³ dosahovat nejvyšší výkon 138 koní. Auto zvítězilo v GP Francie v roce 1929. T35B mělo, oproti jiným typům, poněkud větší chladič, jehož umístění bylo posunuto poněkud vpřed. Další verzí bylo Bugatti Type 35 C z let 1927–1930. Jednalo se o T35 s motorem o objemu 1 991 cm³ s kompresorem Roots. Jeho nejvyšší výkon činil 127 koní. Celkem bylo vyrobeno 50 kusů T35C. Vyhrály GP Francie v letech 1928 a 1930. Pravdou je, že jednotlivé verze, ale i příbuzné T39 a T43, od sebe lze jen velmi obtížně rozlišit. Ettore Bugatti již v té době používal stejné díly a části vozů do několika typů těchto vozů, čímž docházelo ke zlevnění produkce a unifikaci dílů. I v této záležitosti tak velmi předběhl dobu, ostatní se k podobné praxi uchýlili až o mnoho let později.

Jak je vidět, firma Samohýl na sebe může být patřičně hrdá. Zhotovit dokonalou a funkční repliku snad nejslavnějšího závodního vozu všech dob, to není špatná vizitka všech lidí, kteří se na projektu Nostalgic Edition podíleli a stále podílí.