Bugatti 35A GP
Rok výroby: 1927
Výkon: 70 koní
Zdvihový objem: 1991 cm3
Počet válců/ventilů: 8/3
Hmotnost: 750 kg
Stav: funkční
Katalogové číslo: 55
Nejznámější typ Bugatti T35
Prvních čtrnáct let existence byla značka Bugatti jedním z mnoha malých výrobců automobilů stavějících menší množství vozidel, která dosahovala nadějných výsledků na závodních tratích. Vše se změnilo v srpnu 1924, kdy továrna na Grand Prix v Lyonu představila závodní vůz Bugatti T35, který později sklidil fenomenální úspěchy a zvítězil ve více než 2000 závodech – z toho v jednadvaceti kategorie Grand Prix. Mezi prominentními vítězi byla taková jména jako Tazio Nuvolari, Louis Chiron, Wlliam Grover-Williams nebo René Dreyfus – a samozřejmě také naše paní Eliška Junková. Za její největší úspěch se považuje absolutní 5. místo na sicilské Targa Florio v roce 1928. Smutnou pravdou je, že její manžel Čeněk Junek se na Nürburgringu dne 15. července 1928 zabil právě v Bugatti T35B. Vizuálně nezaměnitelné bugatky dostaly chladiče v podobě úzké podkovy a když dosloužily na závodních tratích, tak často byly přestavěny osazením sportovní cestovní karosérie a dále sloužily jako náhradní nebo servisní vozidla. Na území bývalého Rakouska-Uherska je zdokumentován prodej 22 všech verzí Bugatti T35, z toho v Československu asi dvě T35, tři T35B a pár T35C. Po roce 1989 byly do Čech importovány dvě T35A.
Modrá bugatka
Bugatti T35 se zrodilo v době, kdy začalo pro vozy Grand Prix platit pravidlo dvoulitrových motorů. Ettore Bugatti nakreslil na čistý papír elegantní dlouhý řadový osmiválec, který se nejprve objevil v prototypu T28 (v roce 1921) a poté především v závodním T30 (1922–1926). Měl ventilový rozvod OHC se třemi ventily (dva sací, jeden výfukový) na válec. Lehký motor byl strojařským klenotem a jeho výroba vyžadovala přesnou a precizní práci. Četná kluzná ložiska potřebovala rozstřikovací mazání, proto trpěla značným opotřebením s nutností časté výměny. Model T35 dosahoval proti zmíněným předchůdcům až o 30 % vyšších otáček. Musely být změněny vačkové i klikové hřídele, ojnice, ložiska i mazání. Charakteristická jsou též továrnou dodávaná osmiděrová kola z hliníkové slitiny s integrovanými bubny brzd, které autu vdechly charakteristický vzhled navždy typický pro Bugatti.
Bugatti T35A
V prosinci 1924 stálo závodní Bugatti T35B 100.000 franků, což si mohl dovolit jen opravdu zámožný zájemce. Proto v květnu 1925 továrna představila levnější verzi T35A. Ta sice vypadala opticky jako T35B Grand Prix, ale některé její komponenty pocházely z původní T30 (například uložení klikové hřídele ve třech ložiscích). Poněkud jiné byly bloky motoru i osm menších vaček z T30. Model 35A byl bez kompresoru, čili měl nižší výkon a větší trvanlivost. Auta se dodávala s koly s drátěným výpletem (plná a hliníková byly za příplatek). T35A stálo „pouhých“ 65.000 franků. Říkali mu „Course Imitation“, imitace závodního automobilu. V letech 1925–1927 jich prodali 124, oproti 87 kusům čistokrevného T35B ve stejné době. Celkem bylo postaveno 139 kusů Bugatti T35A. Tento konkrétní vůz Bugatti T35A je v původním stavu, pochází z roku 1925, má výkon 75 koní a původně byl dodán zákazníkovi do Holandska.
Další verze a kompresor
„Patron“ (=Ettore Bugatti) se rozhodl postavit Bugatti T35T (T jako Targa) protože si přál, aby byl jeho tým úspěšný v nejnáročnějším závodu, a to sicilském Targa Florio v roce 1926. Proto zvýšil zdvih motoru o 100 mm, čímž dosáhl objemu 2 262 cm3. Tah se podařil a v čele závodu se řítila tři tovární T35T s pořadím Costantini, Minoia a Goux – pátý dojel Dubonnet na soukromém voze. Celkem cílem projelo 12 závodníků, z toho 7 na autech vyrobených v Molsheimu. Podobně si Bugatti vedla na tarze v dalších ročnících až do roku 1930. Typu T35T bylo postaveno pouhých 7 kusů, neboť regule Grand Prix omezovaly objem motoru na dva litry. V letech 1927-1930 vzniklo 45 kusů modelu T35B, které nebyly ničím jiným než T35T navíc vybavené kompresorem Roots, který umožňoval motoru objemu 2 262 cm3 produkovat nejvyšší výkon 138 koní. První výkresy kompresorů mají datum květen 1926. Auto zvítězilo v Grand Prix Francie 1929. T35B mělo, proti jiným typům, poněkud větší chladič, jehož umístění bylo posunuto vpřed. Další verzí bylo Bugatti Type 35 C z let 1927–1930. Jednalo se o typ T35 s motorem o objemu 1 991 cm3 a vybaveným kompresorem Roots, který se postaral o nejvyšší výkon 127 koní – celkem bylo vyrobeno 50 kusů typu T35C a tyto vyhrály GP Francie v letech 1928 a 1930. Pravdou je, že jednotlivé verze, ale i příbuzné T39 a T43, od sebe lze někdy jen velmi obtížně rozlišit, a to z toho důvodu, že Ettore Bugatti již v té době používal stejné díly a části vozů do několika typů těchto vozů, čímž docházelo ke zlevnění produkce a unifikaci dílů. I v této záležitosti tak velmi předběhl dobu, ostatní se k podobné praxi uchýlili až o mnoho let později.
